Žena v domácnosti vs. otec živitel: druhá strana mince

Tento článek jsem poprvé napsal před třemi lety. Od té doby nám přibylo druhé dítě, spousta zkušeností a ještě více pochopení. Můj názor se nezměnil. Roky ho jen potvrzují.

Už prakticky od pradávna je v naší společnosti zakořeněné, že ženy patří k plotně, k vysavači a k dětem. Muž je naproti tomu ochranář, vydělává peníze a rodinu živí. Žena tvoří domácí prostředí a muž na něj vydělává.

Každá mince má ale dvě strany. Tímto článkem bych rád poukázal na tu druhou, kterou si často, hlavně my muži, neuvědomujeme.

Pro začátek vám chci říct příběh. Příběh naší rodiny.

Už od malička jsem byl vychováván k tomu, že musím makat, najít si dobrou práci, založit rodinu a mít děti. O tom přece život je. Na jednu stranu jsem za tuto výchovu rád. Na druhou stranu si v poslední době stále víc uvědomuji, jak krátkozraké jsou představy, které nám společnost vědomě i nevědomě vštěpuje. Tím ale rozhodně neznevažuji své rodiče. Dělají to tak, jak nejlépe umí.

Přesto jsem jejich vzor do velké míry přijal za svůj. Našel jsem si dobrou práci, k tomu rozjel vlastní podnikání jako OSVČ a sem tam přibral další zakázky, abych svou budoucí rodinu uživil a dopřál jí zázemí. K tomu aktivní sport, čtení, šerm.

Pak přišla žena mého života. Požádal jsem ji o ruku. Vzali jsme si hypotéku na starý dům, který postupně rekonstruujeme. Brzy nato se nám narodil syn Mateo a o pár let později druhé dítě. Dnes máme dvě malé děti ve věku tři a půl roku a jeden rok.

Na první pohled idylka. Přesně tak, jak to „má být“.

Jenže realita je trochu jiná.

Jako OSVČ pracuji pět dní v týdnu a práce mi zabere klidně 8 až 14 hodin denně, protože mě to baví a někdy prostě musím. Víkendy pak patří rodině, sportu, vzdělávání, dětem a zahradě. K tomu dům, rekonstrukce a všechno, co se přes týden nestihne. Jediné, co poslední dobou skoro nestíhám, je běhání.

Sociální kontakty? Když nepočítám práci a domov, prakticky nulové. Čas pro sebe téměř žádný. S klidným svědomím říkám, jsem extrémně vytížený člověk.

A moje žena? Je doma s dětmi. Vychovává je, stará se o psa, zahradu, dům a veškeré domácí úřadování. Drží náš domov pohromadě.

A tady je ta druhá strana mince.

Já pracuji pět dní v týdnu. Ona pracuje 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Kdo má malé děti a pamatuje si ta první náročná období, ten pravděpodobně ví, o čem mluvím. Zejména ženy by mohly vyprávět. Dvě malé děti totiž neznamenají dvojnásobek péče. Znamenají mnohem víc.

My muži ale velmi často svým partnerkám vštěpujeme, že o děti se přece mají starat ony a my muži musíme rodinu živit. Přijdeme domů unavení a divíme se, když na nás ženy vyjedou kvůli špinavému prádlu nebo neumytému nádobí. Zlobíme se, že nemají náladu. Předhazujeme jim, že nic nedělají.

Jenže žena celý den nepracuje v kanceláři, kde je alespoň jasně dané, co má dělat, a po práci prostě odejde. Ona je v permanentním provozu od rána do večera. Vaří, pere, uklízí a přitom dává plnou pozornost dětem, které se o sebe samy postarat neumí. Veškeré aktivity zvládá s nimi, v náručí, v nosítku, v kočáru. Kdy si ona má odpočinout?

My přijdeme z práce a chceme klid. Ale ona ho nejen chce. Ona ho po celém dni fyzicky i psychicky skutečně potřebuje.

Zkusili jste si někdy role vyměnit?

Já ano. Byl jsem s dítětem celý den sám, k mamince šlo jen na kojení. A musím říct, že proti tomu je i můj dlouhý pracovní den poměrně jednoduchý režim. Péče o malé dítě vyžaduje neustálou pozornost, postřeh a energii, kterou jsem v sobě ani netušil. Uvařit a uklidit při tom? To se mi vůbec nepodařilo. A to jsem to zkoušel jen jeden den.

Od té doby beru děti k sobě, kdykoli mohu, aby si moje žena mohla aspoň chvíli vydechnout. A upřímně, pak se vůbec nedivím jejím občasným emočním výlevům, když dojdu z práce a neudělám, co bylo potřeba. Jsou víc než oprávněné.

Vidět své děti, jak rostou a vyvíjejí se, a vedle toho mít spokojenější a alespoň trochu odpočatou partnerku, má pro mě dnes mnohem větší hodnotu než jakýkoli pracovní úspěch.

Proč na tom záleží i dlouhodobě

Nejhorší na celé situaci ale není jen to náročné období s malými dětmi. To jednou pomine.

Horší jsou dlouhodobé následky. Když muž skutečně věří, že žena patří hlavně k plotně a k dětem a on do práce, pomalu to ničí vztah. I poté, co děti odrostou a žena chodí do práce, ji stále vidí jen přes domácnost a úklid. Přibývá nepochopení, výčitky, odcizení. Vztah zevšední, cit se vytrácí.

A to, co svým dětem doma předáváme, si nesou dál celý život. Zvlášť negativní zkušenosti mají silný náboj a dokážou člověka ovlivňovat mnohem déle, než si uvědomujeme.

Podle mě je zásadní si uvědomit jednu věc: žena potřebuje respekt, uznání a péči stejně jako muž. Ne méně. Ne až někdy potom. Pořád.

Žena není méněcenná proto, že v určitou dobu života nevydělává peníze. Naopak. Ve skutečnosti jsou to velmi silné osobnosti a za tohle dám klidně obě ruce do ohně.

Co z toho plyne

Vše má dvě strany. Vždy a za každých okolností.

Ženy nepatří jen za plotnu, k vysavači nebo k dětem. My muži bychom si jich měli vážit za to, co každý den pro nás a naše rodiny dělají, a uvědomit si, že odpočinek a mentální prostor potřebují stejně jako my. Často ještě víc.

Umožněme jim to.

Budu rád, když mi v komentáři napíšete svůj názor na toto téma nebo vlastní zkušenost, ať jste muž nebo žena. A pokud vám má slova cuchají nervy, napište také. Zpětnou vazbu upřímně vítám.