Pozor, děti, poslouchejte, začíná se pohádka.Nedaleko lesní cesty leží malá zahrádka.Tam se stále něco děje, ať je slunce, nebo leje.
Nedaleko od lesa, za dvěma rybníky, jedním polem a kousek od malého města ležela zahrádka. A právě tam se narodil sněhově bílý kocourek. Jen co se vyklubal z maminčina bříška, bylo na první pohled jasné, že má neuvěřitelně neposedné tlapky. Cukaly a hned by někam šly, i když to samy ještě vůbec neuměly. A tak mu začali říkat kocourek Tlapička.
Sotva kocourek otevřel zelená očička, chtěl si na všechno kolem sáhnout. Vždyť ta miska s vodou byla tak zajímavá, mokrá a stříkací! Ten kamínek vypadal tak žvýkací! Travička byla nádherně mačkací a ta světýlka v dálce tak krásně blikací. „Na té zahrádce je tolik zajímavých věcí. Musím je hned všechny prozkoumat!“ mňoukl Tlapička odhodlaně.

Maminka kočička se na něj s láskou usmála. „Však ji jednou celou poznáš, ty můj malý průzkumníku. Ale nejdřív ze všeho se musíš naučit chodit.“ Tlapička se nedal odradit. Postavil se. Jedna nožka sem, druhá zase tam… a bác! Už ležel na zemi.

„Au, to ale bolí,“ posteskl si. Jenže touha poznat zahradu byla mnohem silnější než naražený nosík. Zvedl se a zkusil to znovu. Jedna nožka tam, druhá zase tam, pak zase sem… a bác! Tentokrát spadl přímo na čumáček. Ale Tlapička byl statečný. Vstal a šel dál. Jedna nožka sem, druhá zase tam, ta první třeba sem a druhá pro změnu tam.

„To chození je tak hrozně těžké,“ vydechl po pár hodinách tréninku. Byl z toho všeho úplně unavený. Navíc ta travička pod ním byla tak příjemně měkká… „Asi to prozkoumávání necháme až na zítra,“ zamumlal zívajícím hláskem. Zatáhl neposedné tlapky pod sebe, lehl si do trávy a v tu ránu usnul.

Maminka kočička k němu potichoučku přiběhla, vzala ho jemně do zoubků a odnesla ho do teplého pelíšku.

„Dobrou noc, Tlapičko,“ zašeptala a usnula s ním.




