Proč jsme na své děti tvrdí? A je to vůbec nutné?
Našemu synovi jsou skoro čtyři roky a pořád děláme tu stejnou chybu. Mluvíme s ním, jako by byl dospělý. Začal jsem se ptát, proč. A odpověď mě trochu překvapila.
V poslední době si čím dál častěji říkám, že jsem na svého syna až zbytečně tvrdý. A pokládám si otázku: proč? Je to nutné? Opravdu žádoucí?
Abych na to přišel, zkusím jít klasicky. Po příčině.
Co nás vede k tomu být na své děti tvrdí?
A) Vlastní výchova
Jedním z důvodů, proč jsme na děti přísnější, může být naše vlastní výchova. Sám jsem ji zažil a vím, jak hluboké stopy zanechá.
B) Starost o děti a jejich budoucnost
Mnoho rodičů, včetně mě, si říká, že nechceme, aby z našeho dítěte vyrostl někdo, kdo se neumí o sebe postarat. Jak se říká: co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.
C) Společenský zvyk
Generace Husákových dětí a podobné generace mohou potvrdit, že to tak prostě bylo. Společenský zvyk může být dalším důvodem, proč jsme na děti tvrdí.
Ale jsou to skutečně pravé důvody?
Možná se tím někoho dotknu, ale nejsem přesvědčený, že výše zmíněné důvody jsou ty pravé. Podle mě si jimi spíše ospravedlňujeme své chování.
Položme si otázku: kdy a za jakých okolností jsme na své děti tvrdí? Teď si ji položím já, pro inspiraci.
Pracovní přetížení
Nejčastěji se přistihnu, že jsem na syna tvrdý, když jsem pracovně přetížený. Čím víc se snažím to potlačit, tím jsem naštvanější. Což samo o sobě o něčem svědčí.
Nedokončená práce nebo aktivita
Mám rád pořádek, systém a jasný plán. Když jsem v procesu a někdo mě vyruší, mám sklony být na děti tvrdší, než je třeba, a to i slovně.
Zažité společenské vzorce
To se nedělá. To se nesluší. Jsi čuně, nebo co?
Tyto věty určitě znáte. Mluví z nás zažité vzorce, ať už společenské nebo rodinné. Když si dítě strčí prst do nosu, mám tendenci ho intenzivně moralizovat, i když jsem to sám dělal. Když náš skoro čtyřletý syn udělá něco společensky nevhodného, mám pocit, že se to musí ihned odnaučit. I když jde často o banality, dokážou mě vytočit.
Ohrožování sebe sama
Zpomal, nebo spadneš. Nejez tak rychle, nebo ti to zaskočí. Nejez tu pampelišku, co když ji počůral pes.
Když mám pocit, že se dítě může nějakou banalitou zranit, často zbytečně zvýším hlas.
Skutečný společný jmenovatel je jiný, než se zdá
Emoce. To je ten šotek, který je přítomen při všech výše uvedených situacích.
Když se zamyslím nad důvody, proč jsem na syna tvrdý, čím dál víc vidím jedno. Když nejsem emočně v pohodě, když mám co dělat se svými vlastními emocemi, natož abych zvládal emoce někoho jiného, prostě své emoce nezvládám, pak jsem na děti přehnaně tvrdý.
Nemyslím si, že na děti není třeba být někdy důrazný. Slovo tvrdý bych ale raději nahradil slovem důsledný nebo důrazný. To mi přijde výstižnější a správnější.
Protože věřím, že když si sami upřímně přiznáme své pravé důvody, dojdeme ke shodě. Možná hned, možná později. Ale dojdeme.
Takže co je podle mě častým důvodem, proč jsme na děti tvrdí?
Je to kompenzace vlastních nezvládnutých a dlouhodobě potlačovaných emocí.
Co si o tom myslíte vy? Podělte se v komentářích a nebojte se diskutovat.
