Martin šel jako vždy rychle. Aktovka v ruce, telefon u ucha, myšlenky tři schůzky dopředu. Parkem jen protínal — nejkratší cesta z parkoviště do kanceláře. Nikdy se tam nezastavoval. Proč by ztrácel čas.
Ale ten den ho zastavil déšť.
Schoval se pod střechu malého altánu a tam seděl starý muž. Upravený, ale nějak prázdný. Díval se na fontánu před sebou, jako by čekal na něco, co už nepřijde.
„Pospícháte,“ řekl, aniž by se otočil.
Martin se pousmál. „Práce nečeká.“
„To říkám celý život,“ odpověděl starý muž tiše.
Něco v tom tónu Martina zastavilo. Posadil se — nevěděl ani proč.
„Máte rodinu?“ zeptal se starý muž.
„Ženu a dvě děti. Ale teď je to náročné období — rozjíždím nový projekt, takže…“
„To náročné období,“ přikývl stařec. „Já jsem v něm žil třicet let.“
Martin se na něj podíval.
„Syn měl první kroky — byl jsem na konferenci. Dcera maturovala — měl jsem jednání v Berlíně. Žena slavila čtyřicetiny — přijel jsem pozdě, ona šla spát.“
Ticho.
„A dnes?“ zeptal se Martin opatrně.
„Dnes mám dům se čtyřmi pokoji. Sám. Auto v garáži, na které se dívám, ale nikam nejedu.“ Odmlčel se. „Žena odešla, když jí bylo padesát. Řekla, že čekala dost dlouho. Děti mají své životy — proč taky ne? Naučil jsem je, že každý jde za svým.“
Déšť přestal.
Martin vstal pomalu.
„Jak se jmenujete?“ otočil se.
Ale lavička byla prázdná.
Jen mokré dřevo a fontána, která tiše šuměla dál.
Telefon v kapse vibroval.
Nevzal ho…
