Starý indiánský náčelník seděl u ohně se svým vnukem. Plameny tiše praskaly, noc byla klidná a chlapec cítil, že tenhle večer bude jiný než ostatní. Dědův pohled se zadíval do ohně a po chvíli ticha začal mluvit o boji, který se odehrává v nitru každého člověka.
„Synu,“ řekl náčelník, „v každém z nás bojují dva vlci. Jeden je zlý. Je to hněv, závist, žárlivost, smutek, chamtivost, arogance, sebelítost a falešná hrdost. Je to všechno, co nás odvádí od druhých lidí i od nás samotných.“
Poté se odmlčel, zhluboka se nadechl a pokračoval: „Ten druhý je dobrý. Je to radost, mír, láska, naděje, pokora, laskavost, empatie, soucit a pravda. Je to všechno, co nám pomáhá žít v harmonii – s lidmi kolem nás i s naším vlastním světem uvnitř.“
Vnuk se zadíval do ohně, jako by v plamenech hledal odpověď. Chvíli mlčel, než tiše pronesl: „A dědo… který vlk nakonec vyhraje?“
Starý indián se jemně usmál, podíval se vnukovi do očí a řekl: „Ten, kterého krmíš.“
Poselství: Naše mysl a náš charakter jsou výsledkem toho, jakým myšlenkám a emocím každý den věnujeme pozornost. To, co v sobě „krmíme“ – ať už je to hněv, strach a zášť, nebo laskavost, odvaha a pravda – v nás sílí. A právě to nakonec určuje, jak se rozhodujeme, jak jednáme a jaký život žijeme.
Poznámka: Příběh je dnes na internetu nejčastěji uváděn jako čerokíjská legenda, ale jeho přesný původ není historicky spolehlivě doložen. Některé moderní zdroje upozorňují, že jde spíše o novodobé motivační podobenství, které bývá někdy připisováno křesťanské tradici, a teprve dodatečně bylo prezentováno jako „moudrost Čerokíů“. Bez ohledu na původ však zůstává poselství příběhu silné a obecně platné.
