Vrána v cizím peří

„Zkoušel jsi někdy být někým jiným, jen aby tě ostatní přijali?„

Vrána žila svůj život. A přece jí něco chybělo.

Měla partnera, který se k ní vracel každý večer. Měla hnízdo, které spolu postavili větvičku po větvičce. Měla svůj kout lesa.

Ale kdykoli přeběhl okrajem louky bažant. Sevřelo se jí v hrudi něco nepříjemného. Jeho peří se lesklo do ruda, do zelena, do zlata.

Jak je krásný. A já… šedá. Černá. Obyčejná.

Jednoho dne vrána našla na mezi několik bažantích per. Pomalu si je zastrčila místo vlastního peří. První jedno, pak druhé, pak třetí.

Potom se procházela se lesem jinak. Pomaleji. S hlavou výš.

Ovšem peří nezůstalo. Začalo vypadávat za každým větrem, deštěm či letem.

A s každým ztraceným perem přišel smích.

Podívejte se na tu vránu! Jak je ošklivá! Na co si to hraje!

Vrána se vrátila domů. Smutná, oškubaná a tichá. Partner seděl na větvi a čekal. Neptal se. Jen přisedl blíž — jako vždycky.

A ona si uvědomila: on si nevybral bažanta. Vybral si ji.

Možná proto, že vrána je prostě vrána.

Nejkrásnější věc na tobě je to, co je skutečně tvoje.