„Zkoušel jsi někdy být někým jiným, jen aby tě ostatní přijali?„
Vrána žila svůj život. A přece jí něco chybělo.
Měla partnera, který se k ní vracel každý večer. Měla hnízdo, které spolu postavili větvičku po větvičce. Měla svůj kout lesa.
Ale kdykoli přeběhl okrajem louky bažant. Sevřelo se jí v hrudi něco nepříjemného. Jeho peří se lesklo do ruda, do zelena, do zlata.
Jak je krásný. A já… šedá. Černá. Obyčejná.
Jednoho dne vrána našla na mezi několik bažantích per. Pomalu si je zastrčila místo vlastního peří. První jedno, pak druhé, pak třetí.
Potom se procházela se lesem jinak. Pomaleji. S hlavou výš.
Ovšem peří nezůstalo. Začalo vypadávat za každým větrem, deštěm či letem.
A s každým ztraceným perem přišel smích.
Podívejte se na tu vránu! Jak je ošklivá! Na co si to hraje!
Vrána se vrátila domů. Smutná, oškubaná a tichá. Partner seděl na větvi a čekal. Neptal se. Jen přisedl blíž — jako vždycky.
A ona si uvědomila: on si nevybral bažanta. Vybral si ji.
Možná proto, že vrána je prostě vrána.
Nejkrásnější věc na tobě je to, co je skutečně tvoje.
