Jedním z citlivých témat dnešní doby stále zůstává, zda by děti. Zejména ty mladší, předškolní, měly hrát počítačové a mobilní hry. A když už ano, jaká je ta správná denní dávka, co už je takzvaně přes čáru a zda hraní skutečně ovlivňuje vývoj a rozvoj dětského mozku. Jako obvykle se na to podíváme skrz několik osobních zkušeností i psychologický přesah. Zdroje najdete opět na konci článku.
Mohou počítačové nebo mobilní hry ovlivnit chování dítěte?
Není to ani týden, co byla žena svědkem situace, kdy pětileté dítě ve střídavé péči, které tráví u počítače značnou část svého dne, bylo agresivní na všechny v okolí. A bylo mu úplně jedno, zda zrovna byli doma, nebo ve městě mezi cizími lidmi. Bylo naprosto evidentní, že dítě v hlavě stále „hraje hru“ a je zcela mimo realitu. Pud sebezáchovy nulový, agrese a bezdůvodné útoky na okolí maximální.
Není to ani dva roky, co jsme museli našemu prvnímu dítěti úplně odříznout telefon, protože po něm mělo vždy sklony k agresi. Až po nějaké době jsme přistoupili na jednu hranou pohádku za den, případně jednou za tři dny. Jakmile se ale znovu objevily náznaky stejného scénáře jako před dvěma lety, pohádku na další dny nenásilně odebíráme.
Není to ani pět let, co jsem ještě aktivně jezdil na tábory a školy v přírodě. Denně jsem tam pracoval s dětmi, které s námi nechtěly hrát žádné společenské ani kolektivní hry. Daly by přednost mobilu nebo počítači a své hře – a bylo jim samozřejmě jedno, že za tábor rodiče zaplatili kolem sedmi tisíc korun.
Poslední hru na počítači jsem hrál zhruba před čtrnácti lety, a to už jsem měl po střední škole. Na hrách jsem byl v té době znovu závislý. U počítače jsem trávil každý volný čas až hluboko do noci. Na mobilu jsem měl tendence utrácet peníze, které jsem neměl, jen proto, abych získal „nový skin“ do hry. A když jsem hrát nemohl, byl jsem dost nerudný.
Před zhruba dvaadvaceti lety jsem byl na hrách závislý poprvé. Dokonce jsem byl schopen si „vytvořit nemoc“, abych nemusel do školy a mohl hrát celý den i noc. A to v té době ještě zdaleka nebyly tak propracované a realistické hry, jaké existují dnes.
Takže ano – z mé vlastní zkušenosti počítačové i mobilní hry naprosto evidentně ovlivňují chování, ať už moje, nebo lidí v mém okolí. Otázka tedy nezní jestli, ale jak, ovšem je fér říct, že ne vždy jde o chování špatné.
Co na to říkají psychologové a pediatři?
Prošel jsem několik odborných článků, porovnal je se svými zkušenostmi a znalostmi a řekl bych, že odborníci se v pohledu na vliv her stále vyvíjejí a ne vždy mluví jedním hlasem. Všude se ale vesměs shodnou na tom, že dopad hry na chování či schopnosti dítěte určuje několik klíčových faktorů:
- Typ hry (obsah a rychlost podnětů).
- Doba strávená u hry.
- Jak moc hraní narušuje běžný denní režim dítěte (spánek, pohyb, jídlo).
- Jak moc je dítě schopné seberegulace.
- Jak k hraní her přistupují samotní rodiče.
- Zda hra u dítěte neslouží jako únik z reality.
To jsou body, které jsem v nějaké podobě našel ve většině zdrojů. Faktorů je zcela jistě více, ale tento článek nemá být akademickým rozborem tématu, ale jde o předání osobních zkušeností a pár důležitých souvislostí k tomu.
Ze zdrojů, které jsem procházel, mě nejvíce zaujaly dva: článek doktorky Claire McCarthy, MD, FAAP pro portál HealthyChildren.org (provozovaný Americkou pediatrickou akademií) a český přehled o rizicích a přínosech hraní her od organizace Šance Dětem. Určitě doporučuji oba. V tom prvním najdete mimo jiné i praktické tipy, jak dětem správně nastavit hranice.
Shrnul bych to tedy tak, že hraní her může mít na děti pozitivní i negativní vliv. Samozřejmě vždy záleží na konkrétních okolnostech. Ani já osobně nemohu říct, že všechny hry, které jsem v životě hrál, pro mě byly špatné. Třeba offline budovatelské strategie mi opravdu pomohly přemýšlet nad svými kroky více v souvislostech. Samozřejmě ale nemohu tvrdit, že za to vděčím jen hrám, to určitě ne.
Dopaminové delirium
Rád bych se také podíval na to, proč vlastně děti hry tak přitahují, když pomineme fakt, že jde o běžný generační trend. Na internetu se často dočtete o dopaminu – takzvaném „hormonu štěstí“ (přesněji neurotransmiteru spojeném s motivací a očekáváním odměny), který ovlivňuje naše chování i náladu. Vyplavuje se mnoha přirozenými způsoby: když děláte něco nového, co vás baví, při dobrém jídle, odpočinku, sexu, při pohledu na výplatu, na kterou už týden čekáte, nebo prostě při jakékoliv odměně. A bohužel také při užívání drog.
Odborných textů na toto téma existuje celá řada. Doporučuji například články na webu Psychologie.cz zaměřené na principy dopaminového štěstí, a pak o prokrastinaci mozku.
Problém je v tom, že herní vývojáři tyto mechanismy velmi dobře znají. Dělají maximum pro to, aby děti u her trávily co nejvíce času, rády se vracely a hry se pro ně staly návykovými, protože právě to jim dlouhodobě vydělává peníze.
O této návykovosti výstižně píše klinika Psychoterapie, která upozorňuje na několik konkrétních herních triků (a všechny mohu potvrdit ze svých vlastních zkušeností):
- Systém náhodných odměn – hráč získává odměny nepředvídatelně, což silně podporuje opakování chování.
- Sbírání setů (např. skiny, vybavení) – silná motivace dokončit celou kolekci.
- Časově omezené zdroje (energie) – mechanika, která nutí hráče se do hry pravidelně vracet.
- Denní úkoly a odměny – budují pevný návyk každodenní aktivity.
– Zdroj: Klinika Psychoterapie
Kde přesně vzniká problém a jak souvisí s dopaminem? Jakmile se pro dítě stane hra hlavním zdrojem zážitků, dobrodružství, poznávání nových věcí i kontaktů, mozek si tam pravidelně „čerpá“ vysoké dávky dopaminu.
Čím více hra tyto odměny dávkuje, tím rychleji se z nevinného návyku může vybudovat závislost. Světová zdravotnická organizace (WHO) ostatně tuto diagnózu oficiálně zařadila do mezinárodní klasifikace nemocí jako poruchu způsobenou hraním her (Gaming Disorder). Právě na tuto hranici si rodiče musí dát pozor. To je chvíle, kdy by měl do hry vstoupit v lepším případě rodič, a v tom horším odborník.
Jak může rodič pomoci, aby dítě nespadlo do závislosti?
Na závěr se podívejme na to, jak může rodič nastavit zdravý rámec, aby dítě mělo hraní pod kontrolou a předešlo se skutečným negativním dopadům na jeho chování i další život. Vycházím přitom z doporučení Americké pediatrické akademie (HealthyChildren.org) a přidávám vlastní rodičovskou praxi. K tomu navíc jsem vybral i pár bodů od Americké akademie neurologie.
Nehledejte tedy doslovné citace, ale funkční principy:
Jasné hranice: Zejména u předškolních dětí je časové ohraničení naprosto zásadní. Odborné organizace (jako WHO nebo pediatři) doporučují u dětí ve věku 2 až 5 let maximálně jednu hodinu u obrazovek denně, u starších dětí se pak limity postupně upravují podle režimu. Vždy je ale potřeba držet se zdravého rozumu a nastavit pravidla tak, aby dávala smysl vaší rodině. U nás například u tříletého, a později čtyřletého dítěte, funguje kombinace jedné až dvou hodin u obrazovky – hrané pohádky denně, pokud vidíme, že to nenarušuje jeho klid a běžné fungování.
Komunikace a aktivní zájem: Otevřená komunikace je klíčem ve většině životních situací. Odborníci doporučují s dětmi o tom, co a jak hrají, mluvit – ne pasivně a z nutnosti, ale s opravdovým zájmem. Na portálu HealthyChildren se dokonce dočtete, že vůbec nejlépe funguje, když si hru s dítětem občas sami zahrajete. Pozor ale na druhou stranu mince: pokud se z občasného hraní stane únik, závislost i následné úzkosti či deprese se nevyhýbají ani dospělým. Hranice by proto měly platit pro všechny.
Jít vlastním vzorem: Pokud nechcete, aby dítě trávilo u obrazovky polovinu života, neměli byste u ní ve společnosti dětí trávit polovinu života ani vy. Když dítě vidí, že veškerý volný čas koukáte do mobilu, jaký má důvod nechovat se úplně stejně?
To jsou za mě tři nejzásadnější pilíře. Na odborných webech najdete i řadu dalších rad, ale ty už jsou hodně individuální a nelze je šablonovitě aplikovat v každé rodině.
Znovu však opakuji, že klíčové je vědět, jaké konkrétní hry dítě hraje. Zejména u předškoláků je důležité znát princip dané hry a vědět, co se v ní děje, protože jen tak dokážete včas odhadnout případná rizika.
Na místě je i přiměřená kontrola. I když jde u starších dětí o citlivé téma a tak trochu minové pole, je vhodné mít přehled o čase stráveném na zařízení i o nainstalovaných aplikacích. Mohl bych jmenovat desítky důvodů od prevence kyberšikany až po ochranu před online predátory. Na internetu je dnes řada škodlivých aplikací i nebezpečných lidí. A protože mladší dítě ještě nemá vyvinutý úsudek ani schopnost seberegulace, potřebuje v tomto směru naši ochranu. Cílem takového dohledu není děti špehovat, ale aktivně se zajímat o jejich svět a včas zachytit rizikové chování.
To je za mě k tomuto tématu vše. Budu moc rád, když pod článkem rozjedeme smysluplnou debatu v komentářích. A pokud v textu narazíte na jakoukoliv nepřesnost, napište mi ji prosím také. 🙂



