Jak jsme budovali návyky u syna. A co jsme přitom pokazili

Budování návyků u dětí je téma, které provází snad každého rodiče. Trochu to přirovnám k jídlu a pití. Prostě to k životu s dětmi patří a nejspíš vždycky patřit bude.

Jsem táta dvou malých kluků (3,5 roku a 1 rok) a za poslední roky jsem na vlastní kůži zažil leccos, jak momenty, kdy jsme se sebou byli pyšní, tak okamžiky, kdy jsme si říkali „tohle jsme mohli udělat líp“. O obojí se rád podělím. Protože nestačí návyk jen vybudovat. Je potřeba ho taky udržet. A právě v tom jsme několikrát klopýtli.

Nočník – postrach mnoha rodičů

Jeden z prvních velkých bojů byl nočník. A to nemyslím jen čůrání – to by bylo jednoduché. Mluvím o kakání. Ideálně ještě před nástupem do školky.

Dva měsíce intenzivního snažení, slz, nervů a v nejhorších chvílích i glycerinových čípků. Trvalo nám celý měsíc, než jsme pochopili zásadní věc: nutit syna nebo ho stavět do situace, kdy nemá na výběr, prostě nefunguje.

Změnili jsme strategii. Přestali jsme tlačit a začali jsme ho jen tiše povzbuzovat. Kdykoliv bude chtít, může zkusit nočník nebo záchod. A výsledek? Do dvou týdnů začal chodit dobrovolně.

Jenže pak přišlo kakání. A to byl teprve skutečný boj. Protože nebyl zvyklý kakat bez plíny, dokázal být dvacet minut v opravdové bolesti, jen aby si plínu vyžádal zpátky.

Co pomohlo? Znovu trpělivá motivace, povzbuzování u prvních pokusů, držení za ruku. A pak jeden moment, který zní trochu nechutně, ale byl naprosto zlomový. Ukázali jsme mu, že i my „kakáme“ a že je to naprosto normální. Zafungovalo to okamžitě.

Místo mobilu kniha

Jak syn rostl a potřeboval víc pozornosti, my rodiče jsme byli čím dál vytíženější – práce, domácnost, hypotéka. A tak přišla fáze, kdy jsme mu začali pouštět pohádky na mobilu. Měli jsme sice jasně daná pravidla – konkrétní kanál, omezený čas, ale pomalu se z toho stal pevný rituál. Před spaním prostě musela být „béba“.

Jenže jak syn rostl, začalo se to projevovat negativně. Víc zlobení, víc vzdoru, horší usínání. Přeučit ho na knihu před spaním trvalo dlouho a bylo to místy opravdu náročné.

Co pomohlo? Jednoduše to prostě udělat. Přestat vymýšlet chytrá řešení a přežít tři dny intenzivního pláče a vysvětlování. Pak to najednou šlo samo. Dnes knihu před spaním bere jako samozřejmost. A když si občas řekne o pohádku, není problém se domluvit.

Jenže tady jsme udělali chybu. Jakmile byl návyk vybudovaný, začali jsme ho sami narušovat. Občas jsme prostě číst nechtěli nebo neměli energii. Naštěstí jsme si to včas uvědomili.

A to je vlastně celá pointa

Když u dítěte pracně vybudujete návyk, je škoda ho sami rozkládat. Protože pak je celé to úsilí k ničemu a začínáte znovu od nuly. A ne každý návyk se podruhé buduje stejně snadno.

Podobných příkladů bych našel ještě spoustu, ale o tom třeba příště. 😊

A jak to s návyky zvládáte u vás?