Možná patříte mezi rodiče, kteří si při výběru školky prošli kolečkem názorů, rad a doporučení, až z toho hlava přestala fungovat. Alternativní, tradiční, lesní, Montessori, velká, malá, ve městě, na vesnici. Každý ví nejlíp, co je pro vaše dítě správně.
My jsme si tím prošli taky. A nakonec jsme zjistili něco, co jsme nečekali.
Na poprvé to nevyšlo. Na podruhé ano.
První rok ve školce byl pro naše dítě docela náročný. Mluvit už docela uměl, oblékat se a říct si, co potřebuje, taky a i to kakání na záchodě stihl (tak tak, ale stihl). První dny byly náročné, plakal a nechtěl do školky chodit, ale po pár týdnech se aklimatizoval. Pak však přišla šikana, se kterou si neuměli poradit ani učitelé, ani rodiče daného dítěte. Syn se domů vracel se škrábanci do krve a snaha situaci ze strany školky řešit zkrátka nebyla. Tak jsme na druhý rok začali hledat novou školku.
Tradiční školky nám z mnoha důvodů nevyhovovaly, tak jsme zkoušeli alternativy: Montessori, lesní školky a další. Chtěli jsme spíše menší, klidně vesnickou školku, ideálně alternativní. Lesní školka by nám byla nejblíže, ale nebylo místo. O Montessori jsem byl dlouhodobě přesvědčený, že může být také cesta, protože sám sleduji psychology z této oblasti. Když jsme ale byli na zkušebním dni, rozhodli jsme se, že tudy cesta nepovede. Řád v tomto druhu školky byl tak velký, že by to našeho velmi dynamického syna hodně svázalo. Asi by z něj udělal dítě sekající latinu. Na náš vkus až příliš. Potřebovali jsme něco mezi všemi těmi směry, aby bylo dítě v bezpečí, mělo jasné vedení, ale zároveň dost prostoru se vyřádit s ostatními dětmi. Což náš syn velmi potřeboval.
Nakonec jsme našli místo v tradiční větší školce křesťanského směru, ale jen částečně. A světe div se, přístup učitelů i ředitele byl zcela odlišný od jakékoli předchozí možnosti. Dítě se tam rádo vracelo už po prvním dni a třetí den tam dokonce spalo. Nyní po deseti dnech ve školce spí každý den. V minulé školce se to povedlo až po půl roce a ještě velmi zřídka.
Klíčem je přístup učitelů k dětem i rodičům
Nakonec se nám alternativu přece jen najít povedlo. Nebyl to ale alternativní směr zaměřené školky, ale alternativní přístup učitelů. Už od prvního dne nebyl problém nic z toho, co v předchozí školce bylo. Když je třeba, rodič může zůstat s dítětem ve školce. Hned po prvním září si učitelé dokázali správně nasměřovat potenciálně zlobivé děti. Byli jsme svědkem situace, kdy nové dítě všem bralo hračky. Učitel před rodičem ihned situaci vyřešil tak, že dítěti nastavil hranici, že takto to v jejich školce nefunguje, a to velmi odpovědným a klidným přístupem, aniž by musel na dítě křičet. Jestli to vydrží, uvidíme (a vy v některém pozdějším článku). Z pohledu běžné prevence to ale bylo to nejlepší, co učitel mohl udělat.
Takže vlastně jsme půl roku hledali alternativu, hlavně ne městskou školku, abychom nakonec zjistili, že ji vůbec nepotřebujeme a že je třeba to prostě zkusit. Nemohu říct, že všichni učitelé jsou špatní nebo že striktní alternativní směry jsou špatně, protože to záleží na kolektivu učitelů, dětí i rodičů, na konkrétní situaci a nakonec bych řekl, že i na samotné lokalitě. Naše školka je sice ve městě, ale v maloměstě, a ač je kapacitou srovnatelná se školami ve velkých městech, děti, rodiče i učitelé jsou na našem polosvětě prostě nastavení jinak. Proto bych chtěl říct rodičům, kteří jsou ve stejné situaci jako my před dvěma lety: nebojte se zkoušet, ptát se a hlavně zjišťovat, jaký kolektiv učitelů tam je. Nám hodně pomohlo ptát se maminek z okolí, ovšem názory byly často protikladné. Samotná návštěva školky a rozhovor s učiteli nám ale rozbil mnoho obav, takže to doporučujeme i vám.
Nezapomínejte na dítě
V poslední části bych rád připomněl, že když hledáme školku nebo aktivitu pro naše dítě, hledáme ji často podle svého přístupu, názorů, zkušeností a znalostí. A přitom zapomínáme na ty nejdůležitější, kterým se tam má líbit, kteří tam mají rádi chodit a kteří se tam mají cítit bezpečně.
To jsou naše děti. Proto byl jedním z důležitých rozhodujících faktorů pro novou školku i to, zda se na ni můžeme přijít podívat i s dítětem. Ukázat mu školku zevnitř, zahradu a hřiště. Učitele a pokud možno i jiné děti. Pokud by školka měla problém s tím, dovolit vám vzít dítko na kukačku, byl to pro nás rovnou vylučující parametr. Jsme rádi, že nám všechny školky návštěvu s dítětem umožnily, protože syn si pak mohl sám sdělit svůj názor a pomoci nám se rozhodnout.
Mohu říct, že pro nás bylo při každém nástupu velmi důležité, aby syn zvládl první dny bez maminky a tatínka, protože už věděl, do čeho jde. V první školce jsme mu dokonce vytiskli fotky školky i učitelů, aby tamní prostředí vnímal jako bližší než cizí. Pláče první den nás to sice neušetřilo, ale k prvnímu kroku dítěte do společnosti to pomohlo nesmírně. Takže nezapomínejte, že i dítě by mělo mít šanci se rozhodnout.
Jak jste řešili výběr školky vy? Co byly pro vás rozhodující body a směr? Jak to probíhalo? Podělte se v komentáři.
