V tomto článku se chci věnovat fenoménu skupinových dynamik. Je přitom jedno, jestli jde o školku, školu, rodinu, práci nebo společnost jako celek. Všude platí podobné zákonitosti a v každém z nás je pořád kousek pravěkého člověka s potřebou patřit do skupiny.
Jak to bylo dříve
Zhruba před 40 až 50 tisíci lety žili naši předchůdci Homo sapiens ve skupinách. Být součástí skupiny bylo tehdy otázkou přežití, protože samotář neměl šanci. Náš mozek se v tomto prostředí formoval po tisíce generací a některé vzorce chování v nás zůstaly dodnes. O evoluci mozku a jeho vrstvách se dá najít spousta materiálů, ale o tom tenhle článek nebude. Chci se bavit o situacích, které řešíme každý den, my i naše děti, a rád bych ukázal, proč některá řešení, která by nás nenapadla, fungují lépe než ta zavedená.
Na začátek si položte jednu otázku. Kolikrát jste v životě udělali něco jen proto, aby vás skupina přijala? Rodina, kolegové, spolužáci. Já to nikdy nedokázal spočítat. Stejně tak chvíle, kdy jsem si pak sypal popel na hlavu za to, co jsem řekl nebo udělal. Pokud jste na tom stejně, patříte mezi moderní neandrtálce. A je to naprosto normální.
Sociální konformita aneb proč se přizpůsobujeme
Za tímhle chováním stojí dobře popsaný psychologický princip zvaný sociální konformita. Jde o tendenci přizpůsobit své názory a chování skupině, i když s ní vnitřně nesouhlasíme. Děláme to kvůli touze být přijati nebo abychom nenarušili skupinovou harmonii.
Jeden z nejznámějších experimentů na toto téma provedl psycholog Solomon Asch v 50. letech. Účastníci měli porovnávat délky čar, což byla úloha, kde byla správná odpověď naprosto zřejmá. Jenže ostatní ve skupině, kteří byli najatí herci, záměrně odpovídali špatně. Výsledek? Celých 75 % účastníků se alespoň jednou přiklonilo k nesprávné odpovědi skupiny, přestože viděli, že je špatná. Průměrně se lidé přizpůsobili chybné většině ve 32 % případů.
Co je na tom zajímavé: stačil jediný člověk, který řekl správnou odpověď, a míra konformity dramaticky klesla na 5 až 10 %. To ukazuje, jak obrovský vliv má i jeden hlas, který jde proti proudu.
Český psychiatr Radkin Honzák k tomu poznamenává, že konformita může být jak projevem pocitu příslušnosti, tak projevem strachu postavit se proti většinovému názoru. V nejistých situacích je zkrátka bezpečnější dělat to, co dělají ostatní.
Problém ve skupině by měl být problém skupinový
Zkuste si vybavit situaci, kdy jste zažili šikanu, agresi nebo jen nepříjemný tlak ve skupině. Nejste sami. Podle mezinárodního šetření TIMSS z roku 2019 se v Česku setkalo se šikanou 34 % žáků čtvrtých ročníků základních škol, a to měsíčně nebo týdně. Nyní se číslo sice mírně snižuje, ale stále je velké. Výzkum sociologa Romana Petrenka, který sleduje české školy přes deset let, ukazuje, že s pravidelným verbálním ubližováním se setkává 10 % žáků a s kyberšikanou 13 %. Průzkum NMS z roku 2024 pak uvádí, že 9 % dětí ve věku 12 až 18 let se obává, že jim v daném školním roce hrozí šikana.
Běžná praxe řešení je konfrontace oběti a agresora tváří v tvář. Pravděpodobně sami víte, kolikrát to situaci nevyřešilo. Důvod je jednoduchý: šikana není záležitost dvou lidí. Je to problém celé skupiny.
Tady vstupuje do hry další psychologický princip, kterému se říká efekt přihlížejícího. Psychologové John Darley a Bibb Latané ho popsali na základě série experimentů v 60. letech a zjistili, že čím více lidí je svědkem problému, tím menší je pravděpodobnost, že někdo zasáhne. Každý totiž předpokládá, že to udělá někdo jiný. Odpovědnost se rozloží mezi přítomné a výsledkem je, že nezakročí nikdo.
Ve školním prostředí to znamená, že se v případě konfliktu najde víc těch, kteří přihlížejí nebo agresora tiše podporují, než těch, kteří zasáhnou.
Důležitá poznámka: tím nechci říct, že řešením je, aby skupina přišla a oplatila to agresorovi, nebo aby se jednotlivec vrhnul do rvačky. Ani jedno není správné ani vhodné. Jde o něco jiného.
Proč záleží na celé skupině
Prostředí, ve kterém se pohybujeme, formuje naše chování. Ve škole se chováme jako ve škole, v práci nasadíme pracovní masku, doma jsme zase jiní. Naše okolí tvoří rámec, ve kterém fungujeme, a ten nás ovlivňuje, ať chceme nebo ne.
Právě proto v případě šikany nestačí, aby ji odmítl jen učitel nebo rodič. Musí ji odmítnout celá skupina, celá třída. Tím vznikne prostředí, ve kterém agrese nemá prostor. Agresor totiž potřebuje publikum a když ho nemá, ztrácí motivaci.
Tento přístup potvrzuje i finská metoda KiVa, která patří mezi nejúčinnější programy prevence šikany na světě. Její princip spočívá v tom, že pracuje s celým kolektivem, ne jen s obětí a agresorem. Většinu žáků naučí, jak se spolužáků v problémech zastat, a agresor pak šikanováním nezíská obdiv ani postavení, kvůli kterému se agrese dopouští. V Česku metodu KiVa zavádí organizace Schola Empirica a její účinnost potvrzuje mimo jiné doktorka Lenka Kollerová z Akademie věd ČR. Odborník na šikanu Michal Kolář ve svých publikacích rovněž zdůrazňuje, že šikana zasahuje vztahy v celé skupině a efektivní řešení musí pracovat se skupinovou dynamikou, nejen s jednotlivci.
Jak změnit skupinové myšlení
Je to běh na dlouhou trať. První, kdo by měl takové prostředí vytvářet, jsou školy a učitelé, i když vím, že to není jednoduché.
Mně osobně ve skupinách, na táborech, školách v přírodě, v zájmových skupinách i v rodině, pomohla nastavená pravidla. Ale nejde jen o to sepsat seznam a přečíst ho. Každé pravidlo musí mít důvod a ten důvod je potřeba vysvětlit. Mohu říct, že mi tento přístup pomohl vytvořit řadu fungujících dětských skupin, kde se případné konflikty řešily rychle a bez zbytečné eskalace.
Nastavení pravidel je běžná praxe při práci s dětmi nebo by alespoň měla být. Často to ale končí přečtením školního řádu bez jakéhokoli vysvětlení. A to je velká škoda. Pravidla je navíc potřeba pravidelně připomínat a mít je na viditelném místě, jinak se z nich stane jen papír na nástěnce.
Funguje to i v rodině nebo ve firmě?
Na to si odpovězte sami. Co budete respektovat víc? Obecný seznam pravidel, který jste dostali mailem, nebo pravidla, která s vámi někdo prošel a u každého vysvětlil proč?
A proč je to vůbec důležité? Kvůli lidem, které nikdo, často ani vlastní rodina, nevedl k respektování pravidel. Když takový člověk přijde do zavedeného kolektivu a má silné charisma, dokáže strhnout i fungující skupinu a narušit její dynamiku, někdy ani ne záměrně.
Co si z toho odnést
Každá skupina funguje podle určitých psychologických zákonitostí. Konformita, efekt přihlížejícího, vliv prostředí na chování. Už jen to, že o nich víte, vám pomůže lépe chápat konflikty kolem sebe a reagovat na ně jinak než dosud.
Když se ve skupině objeví problém, nestačí zásah jednoho člověka, ať už jde o vedoucího, učitele nebo rodiče. Pravidla a zvyklosti musí přijmout a respektovat celá skupina. Správný způsob, jak toho dosáhnout, je nastavit mantinely srozumitelně a komunikaci udržovat dlouhodobě, ne jen při prvním setkání.
A nakonec je to o každém z nás. Skupinovou dynamiku tvoří každý jednotlivec v ní. Včetně toho jednoho člověka, který, jak ukázal Aschův experiment, dokáže změnit chování celé skupiny tím, že prostě řekne pravdu.
Zdroje a doporučená literatura
- Asch, S. E. (1951) – Experimenty sociální konformity (Swarthmore College)
- Darley, J. M. & Latané, B. (1968) – Efekt přihlížejícího, difúze odpovědnosti
- Kolář, M.: Nová cesta k léčbě šikany (Portál, 2011)
- Program KiVa – finská metoda prevence šikany, v ČR zavádí Schola Empirica
- TIMSS 2019 – mezinárodní šetření, data o šikaně na českých ZŠ
- NMS průzkum 2024 – šikana u dětí 12–18 let v ČR
- Honzák, R.: Konformita – psychosom.cz
- Roman Peterko – šikana ve školách
P.S. S rešerší a korekturou autorského textu pomáhala placená AI. Zdroje byly ručně validovány.
