Velmi dlouho jsem byl přesvědčený, že je potřeba s malým dítětem jednat a mluvit jako s dospělým. Pak se mi ale narodily děti dvě a zjistil jsem, jak moc jsem se spletl…
Tento přístup jsem měl v sobě hluboce zakořeněný už z dob, kdy jsem organizoval dětské tábory a školy v přírodě. Tam je pravda, že s dětmi, které už chodí na základní školu, se dá mluvit velmi otevřeně. Až zpětně mi ale došlo, že i tam jsem je tím občas dostával do nekomfortní pozice. Podvědomě jsem na ně totiž nakládal pocit, že se od nich už v jejich věku očekává dospělé rozhodování a chování. Dával jsem jim zkrátka větší díl zodpovědnosti, než si ve svém mentálním věku zasloužily.
Když se mi narodilo první dítě, praxe mě z tohoto omylu vyvedla hned několikrát. A ve chvíli, kdy přišlo na svět druhé, které se začalo přirozeně učit od toho staršího, se mé pochybnosti potvrdily na plné čáře.
Proč to nefunguje? Odpověď nabízí neurověda a vývojová psychologie.
Dětský mozek totiž není jen zmenšená verze toho dospělého. Část mozku zodpovědná za logické myšlení, plánování, sebekontrolu a potlačování emocí (tzv. prefrontální kůra) se vyvíjí nejpomaleji a plně dozrává až údajně kolem 25. roku života.
Malé děti zkrátka biologicky nemají „hardware“ na to, aby zpracovaly dospělé logické argumenty a regulovaly své emoce tak, jak bychom si představovali. Když na ně mluvíme čistě jako na dospělé, vytváříme v jejich hlavičkách obrovský, nepřiměřený tlak, se kterým si jejich nezralá nervová soustava neví rady.
Během posledních let jsem mohl v přímém přenosu sledovat, jak se u našich dětí střídají jednotlivé vývojové fáze. A přestože každé dítě je jiné a nejede přesně podle tabulek, ty milníky tam prostě byly:
- Období, kdy dítě potřebuje a vyžaduje hlavně maminku.
- Fáze, kdy se středobodem světa stává táta.
- Období divokého objevování světa a neustálého testování hranic.
- Náročné fáze vzdoru a křiku, které jsou ale klíčové pro budování a pochopení vlastních emocí.
- A nakonec období, kdy už se s ním sice dá rozumně domluvit, ale pořád je to v první řadě dítě.
Dnes už vím, že snažit se tyto fáze přeskočit dospěláckou logikou byla chyba. Možná to někomu funguje, nám ale vůbec. Co mi tedy pomohlo změnit přístup a zvládat výchovu lépe?
- Přijmout přirozený vývoj: Brát jednotlivé fáze a emoce dětí jako něco, co prostě musí přijít. Mají totiž obrovský význam pro jejich (a koneckonců i náš) budoucí život.
- Uvědomit si, že výchova chce čas a přítomnost: Správná výchova se nedá ošidit, zkrátit ani delegovat. Pro nás, věčně zaměstnané rodiče, je to obrovská výzva. Ale děti jsou naše budoucnost a správná výchova zkrátka vyžaduje naši plnou pozornost a oboustranné zapojení.
Jak to máte vy? Také jste někdy narazili na limity „dospělácké“ logiky u svých dětí? Podělte se o své zkušenosti do komentářů, rád si je přečtu! 👇
