Nejsem vědec ani hydrolog. Když ale sednu do auta a jedu z Horažďovic do Písku nebo jedu kolem Otavy, nepotřebuji diplom, abych viděl, že je něco velmi špatně. Místo zrcadlících se hladin a plných rybníků a hladin řek potkávám popraskané dno, rákosí trčící z prachu a potoky, které by dnes nepřekročilo ani žabí mládě. A když to člověk sleduje od léta do podzimu a ono to nekončí, začíná z toho mrazit.
Nemusíme hned řešit jen velké přehrady v televizním zpravodajství, i když i to je opravdu alarmující. A to ne kvůli odhaleným vrakům aut, lodí, starým stavbám či bunkrům, ale kvůli faktu, že tam, kde bylo dříve 10 metrů vody, je dnes stěží pár centimetrů hluboká říčka. Stačí otevřít oči tady u nás, přímo v naší krajině.
Odborníci to jen potvrzují: Není to náhoda
Když jsem si k tomu hledal podrobnější informace a četl odborné studie (například z projektu InterSucho nebo analýzy klimatologů) či desítky článků v různých mediích, zjistil jsem, že to, co vidíme na vlastní oči, není jen krátkodobé „blbé období“, kdy zrovna pár týdnů nemálo pršelo.
Odborné závěry se shodují v tom, že se zásadně proměnilo chování celého počasí i krajiny. Letní vedra a neobvykle teplý podzim fungují jako obří ždímačka. Atmosféra z půdy doslova vytáhne a odpaří každou kapku, která v ní zbyla. Když už zaprší, jde často o prudké lijáky, které vyprahlá zem nedokáže vsáknout. Voda tak krajinou jen proletí pryč. A když k tomu přičteme to, jak jsme si v minulosti přírodu přizpůsobili – narovnanými koryty, odvodněnými poli a úbytkem mokřadů, chová se naše krajina jako střecha, ze které veškerá vláha bez užitku odteče.
Varovný výhled pro rok 2027: Zima nás nemusí zachránit
Když zapojím zdravý rozum, největší starosti mi dělá to, co nás čeká v nejbližší budoucnosti. Blíží se zima. Jenže podle toho, jak se počasí chová v posledních letech, se dá jen těžko spoléhat na to, že napadnou metry sněhu, které by na jaře poctivě doplnily spodní vody a rybníky.
Pokud bude zima opět chudá na sníh a srážky, vstoupíme do roku 2027 s takovým dluhem vůči přírodě, že ho budeme dohánět jen stěží. A tady už nejde jen o to, že si v létě nezaplaveme v rybníku. Jde o pitnou vodu, o úrodu pro zemědělce a o celý ekosystém, chlazení jaderných elektráren, které na tomhle koloběhu visí. To není žádné strašení, to je prostá matematika. Jestliže z přírodního účtu neustále jen vybíráme a nic na něj nevracíme, jednou se dostaneme do mínusu. S vodou je to úplně stejné.
Nečekejme, až vyschne i ten poslední kohoutek
Někdo si možná řekne: „Ale vždyť v sousedním okrese nebo u velkých řek voda ještě pořád je, tak co blázníte?“ Jenže v tom je právě ten zásadní háček. Dnešní situace je jedna z nejhorších za dlouhá léta, je netypická a především extrémně varovná. Ignorovat ji jen proto, že nám doma z kohoutku zatím teče voda, je nebezpečná hra s časem.
Je na čase si přiznat, že voda jednoduše není nevyčerpatelná samozřejmost. Měli bychom od ní začít přemýšlet jinak všichni. Od toho, jak s ní hospodaříme na vlastních zahradách, až po tlak na stát a samosprávy, aby podporovaly zadržování vody v krajině přirozenou cestou, a ne jen dalším betonem.
Pokud nezačneme jednat hned, než bude pozdě, můžeme se už velmi brzy probudit do reality, v níž náprava zabere celé generace.
Kde si ověřit fakta a odborné studie:
- InterSucho – detailní, pravidelně aktualizované mapy sucha a půdní vlhkosti v ČR.
- Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) – oficiální data o průtocích řek a stavu podzemních vod.
- Zatopené příběhy českých přehrad (Video) – dokumentární pohled na to, co klesající hladiny odhalují v české krajině.
