Když má člověk první dítě, často má pocit, že se musí všechno učit znovu. A i když má načteno spoustu knih, realita výchovy je nakonec úplně jiná než samotná teorie. Když se vám narodí dítě druhé, navíc věkově velmi blízké, máte pocit, že už toho umíte víc. Ale devět z deseti situací bude stejně probíhat jinak, než jste si naplánovali. V tomto článku se rád podělím o osobní zkušenosti s tím, co nám ve výchově reálně pomáhá.
První rok je krizový
Když měl náš mladší syn do jednoho roku, ten starší (tehdy zhruba tříletý) přesně podle pouček bojoval o pozornost. Bojoval s tím, že už zkrátka není pro rodiče jediným středobodem vesmíru.
První týden to bylo super, starší pomáhal.
Druhý týden ještě pořád pomáhal.
Pak ale začal zjišťovat, že jeho mladší sourozenec je tak trochu vetřelec, který mu bere rodiče. Nejdřív přišla drobná neposlušnost, pak trochu vzteku a nakonec i agrese. Šlo to tak do doby, než pochopil, že mladšího bratra z rodiny stejně nevyžene.
Začal se smiřovat s realitou, se sdíleným pokojem i životem. To bylo zhruba v době, kdy měl mladší tři až šest měsíců. Nedokážu určit přesný den, protože to šlo nahoru a dolů, ale po půl roce jsme si s úlevou řekli, že to bylo jen období. Jako koneckonců všechna předtím. Druhý půlrok života našeho mladšího dítěte už u nás vypadal jako docela dobře fungující čtyřčlenná rodina.
Po prvním roce
Nastalo období, kdy se se starším (tehdy skoro čtyřletým) dalo už docela dobře komunikovat a nechal si spoustu věcí vysvětlit. Mladší (zhruba roční) si naopak začal všímat, že tu s ním žije někdo jménem Brácha. A začal se od něj učit. Co například?
- Přenášet věci z místa na místo.
- Křičet na kamarády.
- Pokoušet se o obutí bot a ponožek.
- Bouchnout rodiče ve vzteku.
- Utíkat, když rodiče řeknou „nechoď tam“ nebo „pojď si převléknout plínu“.
Postupně spolu kluci začínali interagovat více a více. A my byli pyšní rodiče.
Rok a půl (aktuální doba)
Starší už lépe artikuluje, dokáže vymyslet padesát důvodů, proč si zrovna teď nemusí obléknout ponožky, vyhrál svůj první běžecký závod a zvládne přespat u babičky. Mladší už docela dobře chodí, má první náznaky slov a s bratrem jsou velcí parťáci.
Jak tohle partnerství vypadá v praxi? Mají už rodiče vyhráno?
- Utíkání při převlékání plenky je na denním pořádku.
- Řvaní na kamarády také.
- Bitva s bratrem přijde tak třikrát denně (nejvhodnější doba je samozřejmě ve chvíli, kdy mají oba spát).
- Napodobování bratra snad úplně ve všem.
- Výmluvy při oblékání (svým vlastním způsobem, protože mladší ještě nemluví).
- Slova jako „nedělej to“, „nechoď tam“ nebo „dávej pozor“ fungují jako přímý pokyn k opaku.
Takže jako rodiče s dvěma podobně starými dětmi jsme pochopitelně opět v jednom kole dvacet čtyři hodin denně. Tentokrát je však všechno krát dva.
Mít dvě podobně staré děti ale přináší i bezpochyby mnoho pozitiv. Jako například:
- Nejlepší jídlo je to, které není zrovna uvařené, a to hned krát dva. Takže si rodiče pochutnají na několika jídlech denně.
- Nebezpečný běžecký závod přes překážky krát dva. Jako rodiče jsme fyzicky vytrénovaní jako nikdy předtím.
- Hodinové uspávání nespícího dítěte krát dva. Po dvou hodinách spíme s dětmi my.
Ale ne, teď vážně (bez nadhledu). Ono to má opravdu svá reálná pozitiva.
Vzájemná nápodoba je více než jen dobrý sluha
To, co vidíme u nás doma každý den, přesně popisuje i vývojová psychologie. Konkrétně psycholog Albert Bandura ve své teorii sociálního učení dokázal, že děti se nejrychleji učí pouhým pozorováním a napodobováním svých vzorů. A pro mladší dítě zkrátka neexistuje silnější a přirozenější model chování než jeho starší sourozenec. Odkouká od něj to špatné, ale naštěstí i to dobré.
V praxi to u nás vypadá takto:
- Mladší viděl bráchu chodit na nočník a sám ho nyní vyžaduje, a to o půl roku dříve než starší.
- Starší se naštěstí naučil po sobě uklízet hračky (vzalo to pouhé dva roky). Mladší to od něj chytil už po roce.
- Samostatnou hru bez rodičů si dokázali docela dobře osvojit společně.
- První slova se mladší učí rychleji.
- Snaha o samostatnost je u něj mnohem větší.
Ano, pořád hrajeme emotivní hry o jednu hračku. Pořád si občas ze vzteku zařveme na celé kolo a hodíme u toho hračkou po rodičích. Situace, kdy musíme chování obou regulovat, jsou na denním pořádku.
Potom ale přijdou chvilky, kdy mladší nechce jíst oběd. Nakonec se úkolu samostatně a bez výzvy zhostí starší bratr. Začne mladšího krmit a ejhle, mladší dobrovolně a bez nátlaku obědvá. Doopravdy. Nebo když chce mladší zkusit létat přes zábradlí postele. Starší ho umí upozornit, aby to nedělal, a mladší ho skutečně poslechne. To jsou ty vzácné chvilky, kdy vidíte, že to první dítě jste vychovali opravdu dobře, a díky tomu teď mnohem snáz vychováváte i to druhé.
Co říct závěrem?
Mít dvě podobně staré děti je bezpochyby extrémně náročné a já jsem vděčný, že jsme na to naštěstí dva. Má to svá negativa i pozitiva. A i když máme my rodiče o výchově opravdu hodně načteno, nejvíce nám nakonec pomáhá plná pozornost věnovaná dětem a řízení se vlastní intuicí. Stále čteme chytré návody, jak zvládat vztek i sourozenecké soupeření, a některé z nich skutečně pomáhají. Už na sobě ale necítíme takový tlak jako u prvorozeného syna.
Máte dvě děti? Jak výchovu zvládáte nebo jste zvládali vy? Podělte se o své zkušenosti dole v komentářích.
